Cestování

03.03.2014
Kategorie: Cestování

Miláno – Mecca světové módy

Kam pro módní inspiraci? Do Milána! Chcete-li „naživo" vidět, co se právě nosí, neuděláte chybu, když si zajedete právě do tohoto města.

Více informací

Chcete-li „naživo" vidět, co se právě nosí, neuděláte chybu, když si zajedete do Milána. Za hodinku jste tam letadlem, ale pokud si chcete užít cestování po silnici, není problém tam za deset hodin dojet autem. Zejména v oblasti švýcarských a italských Alp je to celkem adrenalin, zvlášť, když se vám podaří jet průsmykem San Bernardino místo luxusním tunelem. Zejména milovníkům klikatých horských silnic s úchvatnými výhledy tuto variantu můžeme jen doporučit.

Nejatraktivnější nákupní zónou v Miláně je třída Vittorio Emanuele II. a stejnojmenná nákupní galerie. Uvnitř najdete butiky světových jmen a kromě toho i stylový černozlatý McDonnald. Galerii se říká také Milánský salon (Il Salotto di Milano). Podlahy jsou zdobeny překrásnými mozaikami a světlo na ně dopadá famózní skleněnou střechou.

Galerie a část náměstí jsou lemovány podloubím, kde je problém projít - všude se prodírají davy turistů, ale i nakupujících Italů, mezi nimiž občas zahlédnete i nějakou tu celebritu. Pokračujte dál po pěší zóně směrem na náměstí San Babila. Celou cestu budete potkávat obchody se vším, nač jen pomyslíte. Kromě bot, kabelek, oblečení a módních doplňků doporučujeme i nabídku obřího obchodu s hudebními nosiči, knihami a časopisy. Druhý takový najdete v Itálii jen v Římě na Via del Corso.

Rozhodně se zastavte také v optice Solaris na Piazza del Duomo (potkáte ji cestou od Duomu na San Babila po levé straně), kde vás ohromí výběr slunečních i dioptrických brýlí. Nemají jich tam přehnaně mnoho, ale co kus, to zásah. Vyberete si od brýlí Solaris za 39 euro až po nejznámější světové značky. Výběr slunečních brýlí nenechávejte náhodě. Nejen v Itálii vás podle nich budou hodnotit a chcete-li se zařadit mezi ty, kdo se v módě vyznají, platí to dvojnásob.

Pokud ještě nemáte na léto plavky podle módy, navštivte některý z obchodů značky Yamamay (na pěší zóně jsou minimálně dva obchodní domy této značky, v Itálii je jich 350 a dalších 15 po světě, bohužel u nás zatím nikoliv). Je zcela běžné, že k plavkám si můžete vybrat i pareo, sukýnku či halenku nebo šaty stejného vzoru. Ceny jsou od dvaceti do čtyřiceti euro, což určitě stojí za to.

Další butiky nejlepších značek najdete na Via Alessandro Manzoni (Valentino) nebo Via Monte Napoleone (Gucci, Versace, Salvatore Ferragamo). Zde si však budete muset připravit částky mnohonásobně vyšší. Cena přes tisíc euro za lodičky tu není neobvyklá, a proto berte tuto trasu spíše jako inspirativní pro nákup v souladu s módními trendy v levnějších obchodech.

Když už se zabýváte nákupem módních novinek, není také od věci zamyslet se nad pořízením nového, moderního auta. A proč se nepoohlédnout po nějakém šik modelu třeba právě mezi italskými značkami.

Text: Romana Černá

Komentáře

Přidat nový komentář



* Povinné položky
22.02.2014
Kategorie: Cestování

Dvě tváře Campanie

Přinášíme vám poutavé čtení o dovolené v italském národním parku Cilento, který nám zaslala "Fiat Peoplačka" Barča. Zavzpomínejte s námi na horké letní dny!

Více informací

S rodinou jsme se vydali do Campanie, která se nachází přibližně mezi Neapolí a Praia a Mare. Jakmile vstoupíte do této oblasti, na každém kroku vás doprovází cedule, které lákají na místní sýr, nejtypičtější pro Campanii, mozarelu di bufala. V této oblasti se také nachází národní park Cilento, který turisté moc neznají. Na naší cestě jsme potkali pouze jednu Češku, která však nyní žije v Salernu. Naopak téměř kdokoli, s kým jsme mluvili, znal Českou republiku. Většina z nich zde dokonce i byla, ať už to byl číšník v horské restauraci nebo pastor na nejvyšším vrcholu Cilenta. Všichni si pak pochvalovali české pivo a české ženy.
Kopcovitý ráz krajiny v Cilentu vytváří kontrast s dlouhým pobřežím, které je lemované křišťálově průzračným mořem. A to jsou ony zmíněné dvě tváře tohoto zajímavého místa. Velmi významnými přírodními úkazy jsou zde také jeskyně. Je jich spousta a některé jsou opravdu velkolepé. Jelikož jsme s rodinou byli v Cilentu pouze 12 dní, neměli jsme možnost prozkoumat vše, co tato kouzelná krajina nabízí. To, co jsme viděli, v nás však zanechalo hluboké zážitky.

První tvář: HORY

Naše rodina si potrpí na dlouhé procházky v horách. Ani zde jsme si tyto túry nemohli odpustit. Však právě kvůli tomu jsme jeli do Cilenta, abychom skloubili hory a moře. Naše první cesta byla vlastně náhoda. Chtěli jsme se vydat výletní loďkou do nedalekých jeskyní a prozkoumat je. Bohužel nám v tom ale již čtvrtý den bránila bouře. Rozhodli jsme se proto, že k první jeskyni dojdeme pěšky. Vyšli jsme z přístavu Palinuro po kamenité, zábradlím lemované cestičce. Po ní jsme se dostali až na vyhlídku, která nabízela krásný pohled na útesy a moře. Dál již cesta nebyla značená, ale nás to neodradilo, a tak jsme se vydali do prudkého kopce. Když jsme došli na vrchol, přes který jsme chtěli přejít, uviděli jsme na okraji útesu strážní věž - Toru. Rozhodli jsme s k ní vydat. U věže se nám otevřel nový pohled na moře. Pod námi byl asi 100 metrový útes a pod ním blankytně modré moře. Také jsme uviděli jeskyni, ke které jsme měli původně zamířeno, ale zjistili jsme, že k ní nevede cesta. Rozhodli jsme se tedy, že počkáme, až moře utichne, a my tam pojedeme výletní loďkou. Pohled z útesu nás fascinoval, ale bylo už pozdě, a tak jsme naše kroky nasměrovali zpět do přístavu. Cestou jsme sledovali přibližující se městečko, přitom se nám do zad opíral silný mořský vítr. Tak skončila naše první výprava.

Asi za 2 dny po naší pobřežní výpravě táta naplánoval trasu do vnitrozemí. Průvodce ani mapy jsme v Česku nesehnali, a tak jsme se museli spokojit s mapkami, které jsme si koupili v informačním centru. Dvě mapy, které jsme měli, se dokonale rozcházely. Nicméně táta zavelel, že cestu zná a že se tedy vyráží. Autem jsme dojeli na námi určený start. Měl nás čekat 7 kilometrový okruh podél jezer. Nikdo netušil, že na konci dne budeme mít v nohách skoro 20 kilometrů.
S nadšením jsme vyšli po kamenité cestě, kde ještě mohla jezdit auta, a po které jsme šli velmi dlouho. Byla jsem strážcem mapy, a proto jsem věděla, že bychom se časem měli napojit na cestu, která nás okruhem povede. Asi po hodině a půl se tak skutečně stalo a my došli na turistickou značku. Táta se ale rozhodl, že si okruh prodloužíme po trochu jiné trase a pak se zase napojíme. Hledali jsme tedy odpovídající značky, ale žádné jsme nenašli. Pokračovali jsme proto v cestě a hledali dál. Když jsme došli k lavičce, na které jsme trochu načerpali síly, všimli jsme si ukazatele na vodní pramen, jen 200 metrů cestou v křoví dolů. Napadlo nás, že by tam mohla být cesta, kterou hledáme. Začali jsme scházet dolů, ale cesta byla tak obtížná, že jsme často místo scházení sklouzávali. Konečně jsme byli dole. Zde nás čekalo další nemilé překvapení. Hledaná cesta tu samozřejmě nebyla a pramen byl celý zarostlý. Byla tu pouze značka M13, o které jsme si později mysleli, že je prokletá. Nezbývalo nám tedy nic jiného než se vyškrábat zpět. Byl to náročný 200 metrový výstup, na jehož konci jsme se museli všichni pořádně napít vody. Doufali jsme, že hledaná stezka se bude nacházet ještě dál, a tak jsme pokračovali.
Za pár set metrů přišla odbočka doleva, která vypadala jako ta správná, co by nás měla dovést na okruh. Vydali jsme se po ní a asi po kilometru a půl se objevila značka M13, což byla samozřejmě ta nesprávná. Vracet se nám nechtělo, rozhlédli jsme se po okolí a našli jsme křižovatku 4 cest. Podle mapy jsme určili správný směr a vyrazili do neznáma. Nevěděli jsme, co nás čeká, kdybychom to věděli, rozhodně tuto cestu nevybereme. Cesta se vlnila kolem různých kopců. Došli jsme až k malému potůčku, od kterého vedly 3 cesty. Zkusili jsme tedy první z nich. Ta nás dovedla ke starému rozbitému bagru. Působilo to celkem strašidelně, protože bagr byl vypnutý v půlce výkopu a všude okolo ležely kanistry s palivem. Touto cestou to nešlo, tak jsme se vydali tou další. Ta však rázem zmizela v hustém křoví, které nebylo možné jakýmkoli způsobem zdolat. V poslední cestu jsme již ani nedoufali, nicméně i tu jsme vyzkoušeli. Samozřejmě také nikam nevedla a my se museli vrátit hustým ostružiním zpět na rozcestí. Pak nás čekala ještě cesta zpátky na původní krátkou trasu. Došli jsme k ní a táta nám slíbil, že už nebudeme nikde odbočovat a půjdeme přímo. Tak jsme šli, ale čekala nás další zrada! Trasa se rozdělovala, což na mapě samozřejmě nebylo. Vybrali jsme tedy jednu z nich a pokračovali. Asi po 2 kilometrech nás čekal pohled, který nikdo z nás nečekal. Dívali jsme se přímo na sousední město, do kterého jsme samozřejmě vůbec neměli namířeno a cesta tam původně také neměla vést. Zvolili jsme proto nový plán. S bratrem jsme ho nazvali AlfaBetaGama! Cílem bylo dostat se do toho města a z něj už po silnici dojít do apartmánu. Tento plán klapnul a my se po dlouhé době dostali do Piscioty. Tam jsme se občerstvili v místím supermarketu. Čekalo nás 5 kilometrů po silnici, tak jsme neztráceli čas a vyšli. Táta s bratrem ještě došli pro auto a všichni jsme se sešli v apartmánu s bolavýma nohama, žízniví a hladoví. Naštěstí na nás k večeři čekali cozze (mušle) a bylo jich dost na to, abychom hlad zahnali.

Poslední výprava do hor nás zavedla na nejvyšší vrchol národního parku Cilento. Výstup měl trvat asi 6 hodin a my tolik času neměli. Rozhodli jsme se proto kus vyjet autem, jenže cesta, po které se dalo jet, zanedlouho končila, a tak nám nezbylo nic jiného, než nasadit rychlejší tempo a nezabloudit. Naštěstí cesta byla nejspíš známá, a proto byla i dobře značená. Pořád jsme stoupali. Lýtka i stehna nám už protestovala, ale my věděli, že nemůžeme moc odpočívat. Po cestě jsme potkali stádo krav, které se páslo na hřebeni kopce, ale jakmile jsme se k nim přiblížili, tak utekly, a tak náš plán osedlat si krávu a vyjet na ní až nahoru, nevyšel. Také jsme procházeli lesem a skrze stromy jsme občas viděli na okolní kopce. Když jsme vyšli z lesa, všichni jsme udiveně koukali na palouček před námi. Paloučkem protékal malý potůček a okolo rostly keříky. Něco takového jsme ještě neviděli. Připadalo mi to jako pohled do tajuplné zahrady. Bylo to krásné, ale my museli pokračovat. Konečně jsme došli na cestu, z které bylo vidět na vrchol. Byla to ještě dlouhá cesta, ale vrchol jako by nás přitahoval a my rychle stoupali. Byli jsme tam! K úplnému vrcholu jsme museli ještě obejít pár krav, přeskákat pár kamenů a vydat poslední síly. Na vrcholu jsme se pyšně zapsali do vrcholové knihy, občerstvili se sušenkami a doplnili tekutiny. Na hoře byla vidět malá chatka, a tak jsme se k ní vydali. Chatek tu nakonce bylo víc a k tomu ještě malá kaplička. Hned jak jsme přišli, tak z chatky vylezlo několik paní a jeden postarší pán. Poptávali se nás na cestu, co děláme v Cilentu a tak různě. Nabídli nám kafe a malou sladkou svačinku. Ten postarší pán byl pastor a hned nás provedl okolo kapličky a vyprávěl, že je otevřená jen pár dní v roce a my jsme zrovna do těchto dnů trefili. Ještě nás zavedl do malé jeskyňky a potom vyprávěl a vyprávěl a vyprávěl. Byl tak milý, že se nám vůbec nechtělo rozhovor ukončit, bylo už ale načase vydat se zpět. Cesta zpátky sice byla rychlejší, ale horší. Namoklý vápenec s bahnem podkluzoval pod nohama, a tak jsem několikrát spadla. Čím jsme byli níž, tím byla cesta lepší. Nakonec jsme trasu zvládli v rekordním čase. Po tomhle výletu jsme všichni lehli a spali, jakoby nás do vody hodili.

Autorka: Bára K.

Komentáře

Přidat nový komentář



* Povinné položky
12.01.2014
Kategorie: Cestování

Passo Tonale, Ponte di Legno

Minulý rok jsme se rozhodli, že to chce zase změnu. Tentokrát jsme vybrali o dost větší a luxusnější lyžařské středisko. Opět jsme navštívili italské Alpy, ale tentokrát střediska Passo Tonale a Pone di Legno, která byla spojená bezplatnou lanovkou.

Více informací

Passo Tonale je lyžařské středisko ležící v horském sedle ve výšce asi 2 000 metrů nad mořem. Díky ledovci Presena zde lze lyžovat celý rok. Ponte do Legno, malá vesnička vedle Passo Tonale, nabízí ubytování v hotelech, penzionech i apartmánech. My se ubytovali v hotelu Adamello Ski. Hotel je 50 metrů od sjezdovek, u kterých se zařizují i skipasy. Vevnitř je hezky vybavený a pokoje jsou 2-6 lůžkové. Jsou to malé apartmány s kuchyňkou a příslušenstvím. Dají se v něm objednat snídaně, ale my jsme tuto službu nevyužili. Ve vesničce je plno obchodů, kde jsme si mohli nakoupit. Tato vesnička také skrývá mnoho sjezdovek, ale je jich podstatně méně než v Passo. Celkem jsme mohli využít 80 kilometrů sjezdovek a 30 vleků. Na své by si zde přišli jak začátečníci, tak zkušení lyžaři. Díky podmínkám, které zde jsou, sem často jezdí trénovat mezinárodní lyžařské týmy. Kromě různě obtížných sjezdovek středisko nabízí i snowpark a freeride. V době, kdy jsme středisko navštívili, se dalo z Passo Tonale do Ponte di Legno přejet na lyžích. Od Prahy je toto místo vzdálené necelých 800 kilometrů.
Když jsme po 10 hodinách dorazili na místo, byl už večer, tak jsme si objednali skipasy, prodiskutovali cestu a šli spát. Ráno jsme si skipasy vyzvedli a mohli jsme se vydat na lyže. Řekli jsme si, že nejprve otestujeme sjezdovky u nás v Ponte di Legno. První lanovkou, kterou se dalo, jsme vyjeli nahoru a odsud jsme si už jen ukazovali na sjezdovky a jezdili jsme a jezdili. Prolyžovali jsme celý den a asi v 5 jsme dorazili na hotel. Když jsme se zahřáli, vyrazili jsme obhlédnout vesničku. Nakoupili jsme si něco k jídlu a pro dospělé i něco k pití a šli jsme zase zpátky. Jako každý večer bylo u nás na apartmánu zase mecheche. Druhý den už nás zlákalo Passo Tonale, tak jsme nasedli na pozemní lanovku a jeli tam. Úplně nám to tam vyrazilo dech. Nikdy jsme v tak velkém středisku nebyli. I když jsme projezdili celý den, stihli jsme vyzkoušet jen jednu stranu areálu. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než se tam další den vrátit. Stihli jsem vyjet i na ledovec a tam nás čekalo sluníčko. Bylo to krásné, protože níž byly mraky a zataženo, ale nad nimi už bylo slunečno a teplo. Díky sněžným dělům zde vznikaly duhy a lidé se opalovali u restaurace. Jednou jsme si přivstali na ranní otevírání sjezdovek a to byla opravdu paráda. Vyjeli jsme do Passo a odtud na sjezdovku Paradiso, která je dlouhá 2,7 kilometru a má převýšení asi 700 metrů. Sjezdovka byla čerstvě urolbovaná a byl z ní výhled na ledovec. Byla to prostě krása, celou trasu jsme měli jen pro sebe. Takhle to chodilo den za dnem a ten týden nám hrozně rychle utekl.
Jako vždy jsme také naplánovali poznávání místní kuchyně. První večeře nás zavedla do blízké pizzerie. Byl to pohodový večer s dobrým jídlem, ale nedalo se to srovnat s večeří číslo dva. Ta už byla o něco dál, tak jsme objednali minibus, který nás k restauraci Cavallino odvezl. Cesta trvala asi 15 minut. Když jsme vešli dovnitř měli jsme z toho všichni dobrý pocit. Mile nás uvítali a posadili ke stolu. Restaurace byla menší a vevnitř to bylo sladěno do takového staršího stylu, kromě nás tam přišli asi další 4 lidé. Všichni na nás byli moc milí. Když začali nosit jídlo, nestačili jsme se divit. Začalo to velkými talíři se sýry, zeleninovým koláčem, prošutem, šunkami a grilovanou a nakládanou zeleninou. Když už jsme byli všichni přejezení, začali přinášet misky s těstovinami. Od nudlí, přes špagety, tagliateli, mušličky, až po tortelíny a plněné taštičky. Všichni jsme měli už dost plná bříška, ale jako kdyby chtěli abychom praskli, tak přinášeli ohromné tácy plné masa. Maso kuřecí, divočinu, vepřové a nevím jaké ještě. Poslední kapkou byl dezert ve formě jahod se šlehačkou, po tom všichni jen seděli a jak byli plní, tak ani mluvit už nemohli. Cestou zpátky pár účastníku vyhrožovalo v zatáčkách, že večeře poletí ven, ale vždy to byly jen falešné poplachy. Na hotelu si dospělí dali panáka na slehnutí a jednoho na dobrou noc a šlo se spát, protože další den jsme opět vyráželi na lyže.
Po takovém týdnu se nám nikomu nechtělo domů, ale práce, školy, školky a opuštěná zvířátka doma už nás volala. Nezbývalo tedy nic jiného, než se vydat ne cestu. Byla to naprosto výborná zimní dovolená a myslím, že jsme si jí všichni perfektně užili. Tenhle rok se do Ponte di Legno chystáme znova. Určitě mohu všem tohle místo jen doporučit.

Autorka: Bára K.

Komentáře

Přidat nový komentář



* Povinné položky
<
>